Chyba je kámoš

Bojíte se, že v životě uděláte chybu? S největší pravděpodobností uděláte. A ne jednu. Ne vždy to však musí být špatně.

Že Vám to jako malým dětem neříkali? Velká škoda.

Alespoň my u nás ve škole si to myslíme a učíme děti chyby přijímat jako něco, co nás posouvá vpřed.

Jak s chybou pracujeme v učebním procesu?

Pracovat s chybou se u nás děti učí od okamžiku, kdy vezmou do ruky svou první pomůcku nebo pracovní list. Systém pomůcek je totiž postaven tak, že v sobě obsahuje i kontrolu. Žákům tak nekontroluje výstup jejich práce učitel, ale ony samy.

Pokud pracují s pomůckou, která to umožňuje, velmi často mají kontrolu přímo na druhé straně. Potom, co dokončí danou práci, otočí kartičky (předměty, s nimiž pracovaly) a podle symbolů si zkontrolují, zda postupovaly správně. Teprv v tuto chvíli přichází na scénu průvodce – ten si s dítětem promluví o právě proběhlém procesu, společně se podívají na chyby a dítě si následně chybné kroky opraví, aby si zafixovalo správnou variantu.

Stejně dítě postupuje, když vyplňuje pracovní list. V šanonu má vždy k dispozici i kontrolu, podle ní si barvou dle svého výběru označí chyby a zapíše si správné řešení. Za průvodcem jde až v momentě, kdy udělá předešlé kroky. Následně zkonzultují, v čem byly chyby a proč, a společně určí další postup práce. Podle množství chyb se buď rozhodnou pokračovat v procvičování/upevňování daného učiva nebo zvolí nové (navazující) téma.

Když děti dostanou do ruky kontrolu, budou podvádět?

Možná si teď říkáte, že žák, který má k dispozici kontrolu, přeci bude podvádět, podívá se na správné řešení a udělá úkol podle něj nebo chyby neoznačí a bude tvrdit, že měl vše správně.

A máte pravdu, někdy to tak opravdu je. Zejména děti, které přichází do alternativní školy už v průběhu školní docházky a mají zkušenost se známkováním (= trestáním za chybu), mají zpočátku tendenci podávat co nejlepší výsledky za každou cenu. Takové dítě opravdu párkrát zkusí, co se stane, když udělá úkol rovnou podle kontroly.

V momentě, kdy zjistí, že se nestane nic, touha po podvádění ho dříve či později opustí. A pro nás je velmi důležité, nechat tento proces proběhnout. Děti, které se nebojí udělat chybu, se totiž začnou učit pro to, aby danou věc uměly, a v tu chvíli ztrácí potřebu podvádět. Zjistí totiž, že podvádí jen samy sebe a k ničemu jim to není.

K čemu je chyba dobrá?

Proč tvrdím, že je chyba dobrá? Chybování je přirozenou součástí učení. Když udělám chybu, nutí mě to přemýšlet, jak to má být správně, čímž se posouvám vpřed. Uvědomění si, v čem chybuji, mi pomáhá dělat pokroky. Vím-li o tom, že jsem něco v minulosti udělal/a špatně, mám snahu stejnou chybu v budoucnu už neopakovat. A to je přeci super.

Navíc, pokud dítě nemá z chyby strach, je větší pravděpodobnost, že ji neudělá. Zkuste si sami vybavit, jak se Vám pracuje pod tlakem, ve stresu – to se snadno udělá nějaký ten přešlap.

A tak se snažíme, aby naše děti neviděly v chybě bubáka, ale kámoše.

Co na to říkáte Vy?