Proč je dobré děti neznámkovat

Už když jsem byla malá, hrála jsem si na paní učitelku. Imaginární děti jsem pěkně posadila do lavic, rozdala jsem jim své domácí úkoly, ony je vypracovaly a já je oznámkovala. Tahle nevinná dětská hra vycházela z toho, co jsem znala, a já jsem na ní dlouhé roky neviděla nic divného.

Jak už možná víte z mého příběhu, nakonec jsem opravdu vystudovala obor Učitelství a po několika letech mimo obor jsem se vrhla do jámy lvové – své první pedagogické zkušenosti, do mateřské školky. Jasně, ve školce nikdo známky dětem dávat nemusí, ale už tady jsem prvně narazila. Tehdy jsem ještě úplně nechápala, co mě tak drásá, ale dnes už to vím.

Školský systém

Náš školský systém je bohužel nastaven tak, aby děti už ve školce pochopily, že je čeká ta „velká škola“, kde se budou muset učit, poslušně sedět v lavici a dávat pozor na to, co říká paní učitelka. Když to udělají, naučí se číst, psát a počítat a maminka s tatínkem budou mít radost. A aby jim to v té škole šlo, musí se na to pořádně připravit. A tak už ve školce vyplňují pracovní listy a paní učitelky zase lejstra dokládající průběh řízené činnosti.

Že Vám na tom nepřijde nic divného? Chápu. Ono se to všechno totiž schovává za naši osobní zkušenost, a tak nás mnohdy ani nenapadne, že to možná není ta nejlepší cesta a šlo by to i jinak. Jenže ruku na srdce – zabíjet vnitřní motivaci v tak ranném věku je vážně blbý.

Vnitřní motivace

Možná se teď ptáte, jak to s tou vnitřní motivací myslím. Tak hned chvátám s odpovědí. Určitě jste si všimli, jak malé děti dělají všechno s radostí, se zápalem, tisíckrát opakují jednu věc, než se ji dokonale naučí a nepřijde jim na tom nic divného. Dělají to proto, aby to uměly – nic víc, nic míň. A jejich rodiče mají z každého jejich pokroku obrovskou radost a tleskají, objímají, pusinkují.

Pak se ale jakoby mávnutím proutku všechno začne měnit. Počáteční nadšení, že už konečně chodí do školy a všechno se naučí, vystřídají strachy – nepůjde mi to, nenaučím se to, zase budu poslední a (ano, teď už přijde i ta očekávaná věta) dostanu špatnou známku.

Kam se podělo nadšení a radost z procesu učení? Kde je chuť učit se nové věci? Proč je tu najednou strach z chyby?

Známkování

Dříve či později dítě přistoupí na systém známkování – už není důležité, jestli se něco učí s radostí, zda ho to, co se zrovna probírá, zajímá – musí se vše naučit, aby dostalo dobrou známku, nebo aby nedostalo špatnou. A tak si nakonec najde cestu, jak si ty správné známky obstarat. V některých předmětech to jde snáz, v jiných hůř, ale prostředky se vždycky najdou.

Dítě tak velmi brzy přijímá vzorec, že se musí nadřít to, co mu nejde, nebo se naučí opisovat. Jasně, někomu jde učení samo, ale obávám se, že tímhle sítem moc zrníček nepropadne.

Slovní hodnocení

Když ale od začátku přistoupíme k hodnocení pouze jako k prostředku podání zpětné vazby, můžeme dát dítěti úplně jiné možnosti. Ukázat, co zlepšit, v čem se zdokonalit, a na čem nelpět – to je cesta, jak udržet žhavou jiskřičku zájmu. Neřadit děti do škatulek jedničkář, trojkař, propadlík, ale dát každému najevo, v čem je výjimečný.

Slovní hodnocení dítěti navíc konkrétně řekne, co a jak ovládá, ne jen abstraktně schová za známku momentální výkon. Dítěti umožní přestat se bát udělat chybu, naopak ho může motivovat ji příště už neudělat.

Známky jsou z mého pohledu nic neříkající kódy. Nebo Vy z trojky poznáte, která vyjmenovaná slova dítě umí správně napsat, nebo jestli dokáže vypočítat rovnici o dvou neznámých?

Neříkám, že slovní hodnocení je samospásné a vyřeší úplně všechny problémy, které na děti ve školním prostředí číhají. Jsem však bytostně přesvědčena o tom, že zvyšuje šanci neztratit touhu objevovat vše, co nám svět nabízí.

Co na to po přečtení článku říkáte Vy?