Dát dítě do alternativní školy – ano či ne?

Líbí se Vám myšlenka, že by Vaše dítě mohlo chodit do školy, která bude jiná než ta, do níž jste chodili Vy? Mně taky. Ale… Ano, opravdu je tady ALE.

Jste překvapeni, že to říkám? Možná byste očekávali, že já, jakožto zapálený fanda Montessori školy a obecně alternativních věcí, budu hlásat, že naše škola je úplně skvělá, nejskvělejší a vhodná pro všechny děti světa.

Samozřejmě, že škola, kde jsem získala většinu svých pedagogických zkušeností, je pro mě nejlepší na světě. Neznamená to však, že musí být i pro všechny děti a jejich rodiče.

Pro koho je alternativní školství vhodné

Alternativní školy jsou postavené na jiných principech, než školy klasické. Obvykle se děti učí ve věkově smíšených skupinách. Když to jde, vyučuje se více předmětů najednou, aby žáci chápali, že vše se vším souvisí, a nedostávali oddělené informace, které by si mnohdy nedokázali spojit dohromady.

Od první chvíle jsou děti vedeny k samostatnosti a zodpovědnosti. Spolupráce je samozřejmostí, sebereflexe taky. Slovní hodnocení a objektivní zpětná vazba jsou pilíře, na nichž se staví podpora vnitřní motivace. Vzájemný respekt mezi průvodcem a dítětem je nutnou součástí vzdělávacího procesu.

Předpokladem pro spokojenost dítěte je, že výše zmíněné principy jsou v souladu s cítěním rodičů a dítě zná respekt, otevřenou komunikaci a možnost sebevyjádření z domova.

Obecně (a zkráceně) lze říci, že alternativní školství je tedy vhodné pro dítě,

♥ jehož vnitřní motivaci k učení nezadusila ani rodinná ani předchozí před/školní výchova

♥ které dokáže spolupracovat

♥ jež se o sebe dokáže postarat a umí se zdravě prosadit

♥ které dokáže komunikovat o svých pocitech a potřebách

♥ které respektuje pocity a potřeby druhých

♥ jež se nebojí experimentovat, zkouší nové cesty a chyba je pro něj motivací pro příště

Kdo by se měl raději držet „klasiky“

Jestliže je dítě vychováváno v rodině, která se drží autoritářského stylu výchovy, mělo by chodit do běžné státní školy. Pro takové dítě je totiž velmi obtížné „přepínání“ mezi modelem • musím dělat to, co řekne dospělý, dospělí mají vždy pravdu, dospělí určují, co je správné atp. – a modelem • dělám to, co chci, i já mohu mít pravdu, vím, co je pro mě správné atd.

Velmi zjednodušeně řečeno – dítě, které je zvyklé fungovat podle nařízení autorit, se v alternativní škole může dostat do dvou extrémů: buď bez konkrétních pokynů a příkazů nedokáže pracovat a nebo pracovat vůbec nechce, protože si užívá, že narozdíl od domova nic dělat nemusí a přestože nic nedělá, nebude za to potrestán. (Spojení „nic nedělá“ prosím berte s rezervou.)

Pokud vyznáváte spíše liberální styl výchovy, taky můžete při volbě alternativy narazit. Bylo by totiž mylné se domnívat, že dítě si v alternativní škole dělá jen to, co chce. Jako všude jinde i tady platí určitá pravidla a jsou nastavené hranice. Dítě, které hranice nemá a z domácího prostředí je nezná, nebude šťastnější jenom proto, že nechodí do běžné školy.

První, co se v září ve škole řeší, je právě nastavení pravidel, která budou po celý školní rok platit. Děti si je stanovují společně se svým třídním učitelem a fungují jako smlouva, kterou všichni uznávají. Nikdy nechybí body jako – vzájemně se respektujeme, chováme se k sobě slušně, dopřáváme si klid na práci, …

Dítě, které je zvyklé, že „mu doma všechno projde a kdykoliv se může houpat na lustru“, se těžko přizpůsobuje potřebám druhých. A tím pádem nemusí zapadnout do kolektivu, může být ostatními těžko přijímáno, protože je vnímáno jako škodič, rušič apod.

A v neposlední řadě může být „problém“ bohužel na straně rodičů, nikoliv dítěte. Ale i to může být závažným důvodem ke zvážení, zda dítě do alternativní školy dát či nikoliv. Někdy totiž děti přechod do partnerského prostředí skvěle zvládnou, i když doma to funguje jinak, ale rodič časem zjistí, že není spokojený.

Někdo zkrátka potřebuje, aby jeho dítě dostávalo známky, protože má jinak pocit, že vůbec neví, jak na tom jeho dítě je. Někteří rodiče mají pocit, že potřebují vzdělávání svého dítěte řídit, a doma dávají dětem doplňující cvičení a dítě drilují v oblastech, kde cítí nedostatky, i když průvodce se nedomnívá, že by to bylo potřeba.

Není Vám jasné, proč to není dobře? Odpověď je jednodušší, než se na první dobrou může zdát. Jsme zase u té vnitřní motivace – dítě, které ví, že bude doma zase muset makat, se buď bude ve škole „dřít“, aby to doma mělo rychleji za sebou (takže se neučí pro sebe, ale aby mělo doma klid) nebo to ve škole „vypustí“, protože ví, že se bude muset stejně učit doma (tak proč se namáhat dvakrát).

Přestože by se z výčtu argumentů „Proč ne“ dalo usuzovat, že jich je více proti, než těch pro, pevně doufám, že byste dali „ano alternativě“. Věřím, že klasické školství je dnes už jaksi zkostnatělé a slušelo by mu pustit pár již nefunkčních vzorců a otevřít se „novým“ proudům.

Mé srdce bije pro Montessori svět, jen o tom, že nemusí sednout každému, se zas tak často nemluví, proto vznikl tento článek. Pomohl Vám? Otevřel Vám v něčem oči? Napište mi o tom → info@terezaporcalova.cz nebo si mě najděte na FB: Montesorka od Tereky a napište mi tam, budu ráda!