Proč je důležité mít vnitřní motivaci a jak se ji snažíme udržet?

Pokud jste už četli některé z mých článků, určitě jste narazili na spojení vnitřní motivace. Co to je a proč je pro nás (průvodce v alternativních školách) tak důležitá?

Není motivace jako motivace

Předpokládám, že jste v životě už několikrát narazili na to, že motivací jsou různé druhy, minimálně v hodinách občanské výchovy zajisté padlo, že je motivace vnitřní a vnější. Troufám si říct, že když se kolem sebe podíváte, uvidíte spoustu situací, kdy dítě dělá něco jenom proto, že ví, že tím něčeho dosáhne – dostane dobrotu, hračku, bude se moci dívat na televizi, hrát si s tabletem, … Dosaďte si sami.

V takovém případě jde o motivaci vnější a nemá nic společného s vnitřním nastavením dítěte. V podstatě se jedná pouze o projev akce a reakce – když něco ne/udělám, získám tím odměnu/mine mě trest.

Naopak, dělá-li dítě něco z vnitřního popudu, proto aby ukojilo niterní touhu, jde o motivaci vnitřní. A ta je v učebním procesu velmi žádoucí.

Všimněte si, že v předškolním věku je úplně normální, že dítě s radostí dělá úplně cokoliv a dospělí z toho také mají nefalšovanou radost. Nikdo nemusí dítěti vyhrožovat, že nezačne-li chodit, nedostane po večeři zmrzlinu. Nebo slibovat hory doly, jen aby dítě řeklo první slovo.

Dítě v mateřské škole dělá vše s nadšením. Ochotně napodobuje starší nebo zručnější kamarády, aby také umělo to, co oni. Vnitřně touží po tom objevovat, jak věci fungují. Chce si vše vyzkoušet a nebojí se chyby. A dospělí mu v tom objevování fandí a podporují ho.

Kdy se to změní?

Bohužel velmi často se s nástupem na základní školu všechno mění jako mávnutím kouzelného proutku. Počáteční nadšení, že už dítě bude chodit do té „velké školy“ a naučí se tam číst, psát a počítat, brzy vystřídá všudypřítomný smysl pro povinnost, pořádek a snaha zavděčit se rodičům nebo paní učitelce.

I sebevíc natěšené dítě se postupem času nechá více či méně semlít systémem, propadne kolotoči známkování a porovnávání žáků mezi sebou. Z učebního procesu se stane nutnost a dítě se těší jen na předměty, které ho baví nebo mu jdou snadno. Tatam je touha dobrovolně se učit nové věci.

Nemůžu se na nikoho zlobit, že nevidí negativa, která náš školský systém přináší. Ani já jsem je dříve neviděla a pěkně se vezla v soukolí. Až v dospělosti jsem sama sobě přiznala, že jsem se učila pro dobré známky a aby měli doma radost. Ale právě proto se dnes snažím ukázat lidem jinou cestu.

Touha učit se se totiž většině lidí do života vrátí, protože se jedná o velmi silnou potřebu. A tak se spousta z nás v dospělosti učí cizí jazyky, dělá si rekvalifikační kurzy nebo navštěvuje univerzitu třetího věku.

Proč takový „luxus“ nedopřát i dětem?

Jak se snažíme vnitřní motivaci dětí udržet?

♥ Učíme ve věkově smíšených třídách.

Jsou-li v klasické třídě slabší děti, je to vždycky víc vidět, než když je skupina různorodá. Když jsou děti namíchané, mají tak příležitost alespoň někdy vyniknout. Stejně tak odpadá i přílišné „povyšování se nad ostatní“ u dětí, kterým se vždy všechno daří, ve smíšené třídě existuje vyšší pravděpodobnost, že tu bude někdo „moudřejší“ bez ohledu na věk.

Každému jde něco líp a něco hůř – jednou nadaný matematik ze čtvrté třídy pomůže pochopit souvislosti šesťákovi, který mu jindy vysvětlí, jak spolu souvisí slovní druhy a větné členy. Odpadá tak frustrace ze selhání, která vnitřní motivaci ohrožuje.

♥ Každé dítě jede v matematice a češtině podle svého plánu.

Když nedělají všichni totéž, nelze děti porovnávat a nemůžou se ani srovnávat děti samy mezi sebou. Žáci se pak neučí proto, aby někoho „porazili“, naopak spolu mnohem častěji a rádi spolupracují.

♥ Hodnotíme slovně.

Dítě dostává během celého školního roku objektivní zpětnou vazbu, nikoliv zařazení do škatulky „jedničkář“ x „trojkař“. Bez odměny a trestu (což známky ve skutečnosti jsou) se dítě může učit proto, aby pochopilo danou látku, naučilo se ovládat pravopisná pravidla nebo se zdokonalilo ve hře na hudební nástroj.

Všichni jsou zvyklí, že mají slovní hodnocení i na vysvědčení. Takové vysvědčení dětem řekne, kde mají zabrat a v čem už se posunuly dostatečně dopředu. Přesně ví, na co bude v budoucnu potřeba ještě zaměřit a co už mohou „pustit“.

♥ Vzájemně se respektujeme.

Ctíme zásadu Respektovat a být respektován. Vzájemný respekt vidí děti nejen mezi námi dospěláky v pedagogickém sboru, ale především ve vztahu od nás k nim. Ve škole si všichni tykáme, nepovyšujeme se nad děti, a pokud to situace jen trochu dovolí, snažíme se vše řešit otevřeně přímo s dětmi. Přátelská atmosféra nám nejen v učebním procesu velmi pomáhá.

Jak se Vám to líbí? Taky byste si přáli chodit do takové školy?