Montessori v garsonce?

Velké plány

Myslím, že ten, kdo se na nás shora dívá a možná to tu i tak trochu řídí, má velkej smysl pro humor a momentálně se hodně směje. Mám moc ráda pořady o rekonstrukcích, prodejích nemovitostí a zejména mě baví ty o stavbě tiny domků. V těhotenství jsem si jejich sledování vyloženě užívala a v hlavě si malovala, jak zařídím pokojíček pro moji holčičku.

Člověk míní, život mění

Vysnila jsem si prosluněnou místnost s velkou domečkovou postýlkou, bílými skříňkami a dostatečným množstvím úložných prostor. Představy krásně zapadly do reality. Natřela jsem starý nábytek, postýlku zadala truhláři a postupně začala zvelebovat prostor, který nám dům, v němž jsme bydlely, poskytoval. Malovala jsem si, jak budu hračky obměňovat a časem i tematicky ladit podle toho, jak malá poroste a její potřeby se budou měnit.

To by ale nemohlo být do vesmíru vysláno, jak moc se mi líbí bydlení v tiny housu. A tak se dřív, než začala moje princezna mluvit, převrátil celý náš život vzhůru nohama. Mé manželství nečekaně dospělo k nezdárnému konci a na scéně se objevilo stěhování. Sice ne do tiny domku, ale do krásné malinkaté garsonky.

Nová výzva

Hlavou mi běhalo tisíc myšlenek. Co teď? Jak vtěsnat všechny naše věci z 3+1 na 27 metrů čtverečních? Jak to udělat, aby měla malá všechno, co jsem si pro ni přála, a zároveň jsme nežily jako sardinky? Stála jsem před velkou výzvou. Nezbývalo, než vzít každou věc do ruky a zhodnotit, jestli ji opravdu potřebujeme.

Domem se prohnal vítr a odnesl s sebou vše, co se zdálo aspoň trochu zbytečné. Náš život se přesunul do krabic a my šupajdily o město dál.

Posledních pět let jsem o ničem tak vášnivě nemluvila jako o Montessori pedagogice, svobodě, kterou dává dětem díky řádu, který je v ní uschován, vnitřní motivaci, kterou v dětech probouzí. Tak teď! Teď to všechno můžu použít v praxi. Nastal čas dát věcem místo a urovnat si nitro.

Uspořádání prostoru

Prioritou pro mě zůstalo, aby měla svůj prostor moje dcerka. A tak jsem obětovala polovinu mé milované knihovny a zařídila poličky podle původní vize z domu. Zatím to sice není ideální, pořád bojuji s tím, že nemám kam většinu hraček uklidit, a tak jich má k dispozici víc, než bych chtěla, ale je to aspoň něco a mám motivaci to časem posunout zas o kousek blíž snové představě.

Jaké je ideální řešení?

Kdyby bylo všechno tak, jak bych si podle pravidel o připraveném prostředí přála, měla by každá hračka své místo. Tzn. že by v každé poličce byla jen jedna věc, aby bylo dceři vždy jasné, kam daná hračka patří. Zároveň menší množství hraček netříští pozornost a zvyšuje se tak pravděpodobnost, že dítě nějaká věc zaujme a ono si pak dokáže soustředěně samo hrát, aniž by potřebovalo pomoc od dospělého.

Bohužel, nebo možná bohudík, nežiji v dokonalém světě, a tak to zatím vypadá tak, jak vidíte na fotce výše. Ale věřím, že se brzy dostanu alespoň ke stavu, který je na fotce níže 🙂 A kdo ví, třeba se za nějaký čas vrhnu i na to tematické zařizování poliček a jejich obměnu.